Sundej to (udidlo) ze mě

Bez udidla v puse,

škrtící můj úsměv,

bez zbytečných vrstev

omezujících můj projev.

Hůře se mi dýchá,

špatně poliká,

chladivý kov,

co zevnitř mě svírá.

Čím méně železa a kůže,

tím spíš poznáme,

kam až spolu zajít můžem.

Navlíkáš mě do jistících kamaší

a očekáváš spolupráci.

Tahá mě to, škrtí a pálí

a to prý jsme my dva kamarádi.

Když jsem otupělý a svázaný,

mlží se mi tvé přání.

Neustále napětí,

nespraví ani tvé objetí.

Sundej to ze mě,

pak lépe ucítíš ty mě i já tebe.

autor: Tomáš Kohút

fotografie: Bára Vaníčková

Líbil se článek? Sdílejte ho s přáteli

Štítky