Jak to vidí kůň? část 1.

Náplní tohoto článku je porozumění tomu, jak vnímají jezdectví koně, co mají a nemají rádi, jak si představují svůj vztah s lidmi, co jim v takovém vztahu chybí a co by rádi oželeli. Co je skutečné napojení, co má být skutečným smyslem a náplní jezdectví a vztahu člověka s koněm.

Toto je volné dílo, které lze volně šířit, kopírovat a jakkoli jinak množit, a to zcela zdarma, aby se dostalo k co nejvíce lidem. Dál chci říci, že tímto nemám v úmyslu vyvolávat žádné diskuze, zda mám či nemám pravdu, jak moc je to scestné, a kdesi cosi. Ani si naivně nemyslím, že se hned někdo po přečtení tohoto změní.

Článek je určený k zamyšlení se nad věcmi, nad kterými třeba člověk nikdy nepřemýšlel, a vůbec ho nenapadlo, že by něco mohlo být jinak. Nikoho nenutím, aby se vším souhlasil, ale aby zapojil mozek, a má-li nějakou empatii a city, tak ty k tomu. Jen takový morální červík, co bude hlodat a třeba jednou se něco změní.

Už teď jsou vidět změny a pokroky v této oblasti, ale bohužel zatím se stále lze setkat i s obzvlášť surovým zacházením. Na takové lidi však tento text necílí, protože ti se vůbec ničím takovým zabývat nebudou.

Tento text je určen lidem, kteří jsou otevření novým informacím a jsou ochotni přijmout i jinou pravdu, než jen tu svoji. Já se na to už jen prostě nedokážu dívat. Bolí mě vnímat a cítit to, co naši koně dennodenně prožívají, jak si lidé mylně vykládají, co je vlastně jezdectví, jak si ledasco ospravedlňují, jak je jezdectví v dnešní formě společností přijímáno, co se děje na oficiálních závodech, ale i tam, kde se nezávodí, doma, za zavřenými dveřmi. Proto vznikl tento text.

Vím, že jiná zvířata a lidé se mají ještě hůř a jsou doopravdy týráni víc než surovým způsobem (množírny, fyzické a psychické násilí ve všech formách, jatka, převozy v kamionech atd.) Přesto musím napsat tyto řádky, protože je to prostě taky špatně.

Ne z lidského pohledu, ale z pohledu koní.

Jak si tím můžu být tak jistá, když nejsem kůň? Info o mně a mých pohnutkách uvádím hlouběji v textu.

Teď rovnou začnu nepopulárním tématem, které se bohužel týká většiny jezdecké populace.

Ať se nám to líbí nebo ne, musíme si přiznat, že: „V našich poměrech je jezdectví společensky přijatelnou formou týrání koní.“ N. Záliš.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem dokázala vnitřně tuhle větu přijmout, takový ten AHA efekt, kdy vám plně dojde, o čem je řeč. Člověk totiž nedokáže dlouho přiznat, že to, co dělá, je možná špatné, že se celou dobu mýlil. Počítám, že většina si přečte tu první větu a okamžitě klikají na křížek zavřít a nehodlají se dál touhle pitomostí dále zabývat. Někteří proto, že nemají rádi pana Záliše (to, že od něj cituji jednu větu, neznamená, že je to můj vzor a bůh), ti druzí to zavírají už jen kvůli slovům týrání a jezdectví v jedné větě, k tomu, kdo to řekl, se ani nedostanou. Je to však škoda, protože zrovna vás se to může týkat a rozbít ulitu, ve které se do teď schováváte.Já byla taky taková, ale vystrčila jsem z té ulity hlavu a nestačila se divit.

Abyste mě pochopili, musíme si nejprve říct, co je podle zákona vlastně považováno za týrání.

Zákon č. 246/1992 Sb. § 4 (1) Za týrání se považuje a) nutit zvíře k výkonům, které neodpovídají jeho fyzickému stavu a biologickým schopnostem a prokazatelně překračují jeho síly, b) podrobit zvíře výcviku nebo veřejnému vystoupení anebo obdobnému účelu, je-li toto pro zvíře spojeno s bolestí, utrpením, zraněním nebo jiným poškozením (a já dodávám: což se při ježdění na koních děje dnes a denně, protože jezdectví pro většinu koní prostě je bolestivé, už jen ze svalové námahy).

Bohužel, podle této definice je opravdu týráním samotné ježdění na koni, kdy je zvíře nuceno do tvrdých výkonů, je bolavé, vyčerpané a v mnoha případech vystresované a nešťastné.

Týrání má totiž mnoho podob, není to jen to brutální mučení, kde dochází až ke krvavým zraněním či smrti, může mít i mírnou formu, třeba při tréninku, kdy se po koni požaduje víc, než je schopen, nebo kdy je to na pokraji svých schopností a možností. A to je vlastně samotný princip tréninku, vždy musí dojít k nějakému přetížení, aby organizmus zesiloval a snášel stále větší a větší zátěž. Přitom se už může špatně dýchat, bolí svaly, kterých má kůň k bolení víc než dost (krk, hřbet, břicho, záď, hýždě, plece atd.) Dál koně může odírat uzdečka, často ho bolí hřbet z váhy či špatného sedla, které na sobě nosí, často ho bolí nesprávně upravená kopyta, zuby a další.

Je to bolest způsobená naším přičiněním? Je. Poškozujeme ježděním koni hřbet, šlachy, svaly a jiné tkáně? V mnoha případech ano. Tudíž je to mírnější forma fyzického týrání.

Pak je tu navíc ještě ta psychická, kdy je navíc k tomu kůň nucen dělat něco, z čeho má stres, strach, nemá to rád atd.

Ještě pořád si myslíte, že jezdectví nemá s týráním nic společného?

Bohužel, většina lidí nedokáže poznat, že koně počínání jezdce na jeho hřbetě bolí nebo že má kůň stres a trápí se.

Spousta lidí nedokáže bolest koně rozpoznat ani ze země, natož ze sedla.

A pak je tu převážná většina těch, kterým to přijde normální a v pořádku, protože to je prostě jezdectví.

Zde je ten úsek k zamyšlení.

To je prostě jezdectví, bolest a utrpení k tomu patří.

Hmm, protože to takto vymýšlíme my, lidi a koně nemají na výběr. My určujeme, jestli je to v pořádku nebo ne a bohužel pravda je taková, že z našeho pohledu je to v pořádku, pro koně je to často už trápení.

Jsme tak citově otupení, že na to musíme mít vědce, kteří pak dělají studie, jako teď např. o prasatech, kde s neskrývaným překvapením konstatují, že i zvířata mají emoce, nálady, prožívají štěstí i neštěstí, někdy i deprese.

Objev století.

Já na to, abych mohla říct, že koně prožívají štěstí, bolest i neštěstí, žádné studie nepotřebuju a mnoho dalších lidí, kteří to vnímají jako já, také ne. Ale mnozí se bojí cokoli takového říct veřejně, aby nebyli označeni za změkčilce nebo za padlé na hlavu.

Koho proboha zajímá, jestli je nějakej kůň šťastnej nebo nešťastnej? Koně vždycky dřeli, od toho tu jsou, tak proč bychom je netrápili dál? No, tak to mám jednu novinku.

Je to jen a jen naše volba, jaký život připravíme svému koni. Dnes už koně nemusejí dřít kvůli našemu přežití, tudíž je jen na nás, jestli je chceme trápit nebo ne. A většina lidí chce, protože chtějí vyhrávat, být cool, mít pověst toho, co zvládne vycvičit či připravit jakéhokoli koně za jakoukoli cenu atd. atd.

Za vším trápením koní tedy dnes stojí naše ego, naše chtění, naše tužby a kůň prostě musí, ať chce nebo ne. Velmi smutné. A hned se vytasím s novinkou č.2. A to takovou, že evoluce je fakt.

Svět i lidé se neustále vyvíjejí nejenom hmotně, ale i duševně. Nevšimli jste si?

Proto je nutné nalézat stále nové cesty a nespokojovat se s těmi starými, neetickými, které dříve fungovaly, ale dnes se již neshodují s novým vývojem, který spěje k jemnosti, humánnosti, slušnému jednání a zacházení, k empatii, soucitu a porozumění (tím myslím k těm, kteří si takové jednání zaslouží a mezi takové koně rozhodně patří, žádnému druhu nedlužíme víc než koním).

V této době tyto hodnoty vytlačují hodnoty staré, jakými jsou bezcitnost, bezohlednost, sobeckost a tvrdé zacházení. To, že se to tak dělalo po staletí neznamená, že je to správné. Proč si myslíte, že nám byly dány emoce a pocity? K čemu je asi tak máme? Samozřejmě vždy se tu bude vyskytovat nějaké procento lidí s psychopatickými rysy, pro něž je typická právě bezohlednost, bezcitnost a sobeckost, zvlášť při snaze dosáhnout svého cíle, nebo surových lidí, kteří se dokonce vyžívají v utrpení druhých. S těmi takový text nemůže absolutně hnout, protože tito lidé obvykle ani nemívají žádné svědomí, ale pokud patříte mezi běžné a slušné lidi, kteří vědí, co je to soucit a empatie a z fyzického i psychického ubližování se vám dělá zle, mohl by tento text dobře posloužit svému účelu.

Pokračování v příštích článcích. Mnoho zajímavého bude řečeno a zodpovězeno.

Autor neznámý