1. Úvod
  2. BLOG
  3. Básně
  4. Kopec, co nikdy neklesá

Kopec, co nikdy neklesá

 
Majestátní cval,
co rozpálil kolem nás žár.
Ujíždíme dál a dál,

tam kde louce končí sál.
Tam kde nás lesy,
vítají jehličnatými nebesy.
Skáčeme přes pařezy,
přes spadlé kmeny i pořezy.
 
Kličkujeme mezi stromy,
tak těsně, že brousíme si třmeny.
Vyjíždíme ze stínů lesa,
když stojíme pod kopcem, co nikdy neklesá.
Kůň už ví, co ho čeká 
a zběsile cválá jako bez tíhy člověka.
 
Uhání, jako by to byl kopec poslední,
nejspíše závodí s větrem samotným.
Krokem tak mohutným,
že strach je až nicotný.
 
Cítím že koni dochází síly,
pobídnu, zařvu a chytím se hřívy.
Pak po chvíli, díky společné vůli,
stojíme na vrcholu, kam stromy nesahají,
kde i trsy trávy větrem trsají.
 
Kůň je bobkem radostně hnojí
 a do dálek nadšeně hledí.
Jak slunce za náš kopec pomalu mizí,
pyšným krokem vracíme se z krajin cizích.
 
autor: Tomáš Kohút
fotografie: Blanka Satranová
Líbil se článek? Sdílejte ho s přáteli