Kopec, co nikdy neklesá

Majestátní cval,

co rozpálil kolem nás žár.

Ujíždíme dál a dál,

tam kde louce končí sál.

Tam kde nás lesy,

vítají jehličnatými nebesy.

Skáčeme přes pařezy,

přes spadlé kmeny i pořezy.

Kličkujeme mezi stromy,

tak těsně, že brousíme si třmeny.

Vyjíždíme ze stínů lesa,

když stojíme pod kopcem, co nikdy neklesá.

Kůň už ví, co ho čeká

a zběsile cválá jako bez tíhy člověka.

Uhání, jako by to byl kopec poslední,

nejspíše závodí s větrem samotným.

Krokem tak mohutným,

že strach je až nicotný.

Cítím že koni dochází síly,

pobídnu, zařvu a chytím se hřívy.

Pak po chvíli, díky společné vůli,

stojíme na vrcholu, kam stromy nesahají,

kde i trsy trávy větrem trsají.

Kůň je bobkem radostně hnojí

a do dálek nadšeně hledí.

Jak slunce za náš kopec pomalu mizí,

pyšným krokem vracíme se z krajin cizích.

autor: Tomáš Kohút

fotografie: Blanka Satranová

Líbil se článek? Sdílejte ho s přáteli

Štítky

Naše komunita na Instagramu ♥