Mary a já aneb jak vypadá práce se slepým koněm?

Jak jsem k Mary přišla

Asi před 4 roky jsem hledala koně do pronájmu. Zaujala mě kobylka jménem Mary, která už podle
inzerátu neviděla vůbec nebo jen minimálně. V té době už jsem několik let jezdila (hlavně na
provozních koních) a chtěla jsem si tak konečně vytvořit vztah s jedním koněm.
Když jsem se na Mary přijela poprvé podívat, musela jsem uznat, že to byl nádherný kůň. Jako každá
appaloosa měla úžasné barvičky a puntíky. Jedině na její hlavě bylo vidět, že není úplně zdravá. Jedno
oko bylo viditelně vpadlé a červené, druhé vypadalo napohled snad i normálně.

Mary, slepý kůň

Když jsem ji poznala, byla Mary asi 8letá appaloosa, která přišla o zrak kvůli měsíční slepotě. Nejdřív
oslepla na jedno oko a pravděpodobně okolo porodu hříběte i na druhé. Nevím, zda se věci dalo
tehdy zabránit nebo ne, ale majitel nechtěl o léčbě moc slyšet, možná z finančních důvodů nebo kvůli
jejímu nejistému výsledku. A tak kůň jednoho dne prostě ztratil zrak.
Když jsem se ke kobyle dostala já, nikdo na ní moc nejezdil a majitel neměl ani sedlo, jen starý pad
s nepohodlnými plastovými třmeny. Z koně ale byla cítit energie a obrovská síla. Bylo vidět, že je to
kobyla, která se jen tak něčeho nezalekne. Ve výběhu se naučila orientovat pomocí ostatních členů
stáda a k ohradníku se ani nepřibližovala. Majitel totiž po celé délce výběhu vytvořil ne moc hlubokou
rýhu, podle které Mary poznala, že se blíží k ohradníku.

Kůň s chutí do života

Ať tak či tak, Mary byla kůň s obrovskou chutí do života. A že byla hendikepovaná? No a co: vzala
jsem to od začátku jako velkou výzvu. Protože se kobyle nikdo moc nevěnoval, nebyla zezačátku
v moc dobré kondici, ale s každou společnou vyjížďkou se pomalu lepšila.
Nejdříve jsem si musela získat její důvěru, ale po pár týdnech na ni stačilo zavolat z okraje výběhu a
chodila za mnou sama. Ve výběhu jsem k odchytu nepotřebovala prakticky nic, protože se nechávala
klidně vést jen za hřívu a bylo na ní vidět, že se těší na společnou procházku.

Práce se slepým koněm

A jak se s takovým koněm dá vůbec pracovat? Určitě dost záleží na povaze každého koně, kterému se
stane podobná věc. Tahle kobyla ale byla nesmírně psychicky silná. Terény z okolí stáje znala ještě
z dob, kdy jí oči fungovaly. A tak se orientovala možná trochu po paměti, po hmatu a po zvucích, a
k tomu vnímala pokyny jezdce.
U zdravého koně je spousta věcí tak nějak automatická, u koně slepého je ale musíte hlídat. Spadlý
strom, změna terénu, neobvyklý předmět na polňačce nebo zatopená cesta... Když jsem chtěla
kobylu například navést do kopce nebo z kopce, musela jsem hodně zpomalit, aby ona kopyty
poznala, že se terén mění. Čas od času zakopla tam, kde by jiný kůň neměl žádný problém. I proto jsem dávala přednost přehledným cestám a těm, na kterých nebylo moc kamenů. Mary nebyla
kovaná a větší kameny jí v některých obdobích působily trable.
Po rovině ale chodila ukázkově a v místech, kde vycítila (nebo si snad pamatovala) otevřený prostor,
jako třeba louku, jsem ji musela držet hodně zkrátka, aby se hned nerozběhla. Měla opravdovou chuť
cválat nebo aspoň klusat všude tam, kde to jen trochu šlo.
Po každé vyjížďce jsem kobylu odstrojila a navedla k vodě. Špatně se jí totiž hledala, když byla
odkázaná sama na sebe. Seno si ale dokázala najít úplně bez problému a často od balíku ještě
odháněla ostatní koně. Ve stádě plnila roli dominantního koně a ostatní ji tak i brali.

Naše výlety

S Mary jsme projely hodně různých tras v okolí stáje. Měly jsme své oblíbené okruhy, ale ráda jsem
zkoušela i něco nového a Mary to nevadilo. Nechala se vést.
Po pár týdnech jsem na ni pořídila anglické sedlo, které jí hezky sedělo a nesjíždělo do stran, jako
předtím pad. Jezdily jsme většinou bez udidla, protože se Mary moc nezamlouvalo. Čas od času za
námi do stáje dojížděl i trenér, který se nám věnoval. Mary byla kůň, který věřil nejen svým
instinktům, ale i jezdci. Na jízdárně se ale necítila moc dobře. Ta místní byla celkem úzká a v klusu
docela vážně hrozilo, že bychom nemusely vybrat zatáčku. Nejlépe nám tak bylo venku.

Jak to skončilo

Procházky s Mary byly krásné, ale v té době jsem začala mít i jiné ambice a chtěla se jezdecky
posouvat. Ačkoliv jsem Mary měla moc ráda, ona mi to neumožnila a tak jsem začala hledat jiného
koně, s kterým bych se mohla dál rozvíjet. Navíc měla kobyla opakující se problémy s kopyty, které
její majitel příliš nechtěl řešit. A proto v tomto bodě můj příběh s Mary skončil.
Jak se má dnes? Nevím. Vím ale, že nám spolu před těmi 4 roky bylo dobře.

Závěr: I hendikepovaný kůň může mít krásný život

Jak je vidět z mého povídání, i podobně postižený kůň může mít krásný život, který si bude náležitě
užívat. Kamarádi na pastvě, společné vyjížďky se svým parťákem nebo parťačkou, procházky na
ohlávce... Co víc si může kůň přát?

Autorkou příběhu je Mgr. Michaela Muzikářová, milovnice koní i ostatních zvířat a také nadšenec do
Itálie a její kultury.