Udidlo. Kovová studená věc, která mi tlačí na jazyk a tahá mě za koutky. Řeknu Vám jak jsem k němu přišel a co si o něm myslím dnes.

Možná nebudu mluvit za všechny koně, ale i tak bych se s vámi rád podělil o nedílnou součást mého jezdeckého výcviku.

Když mi byly zhruba 3 roky, lidé se mnou chtěli začít pracovat jako s mými kamarády. Posadili se mi na záda a jezdili na mě po takovém pískovém obdélníku, skákat přes překážky a prohánět se na loukách. Do té doby jsem s lidmi vycházel celkem dobře. Už jako malý jsem pochopil, že lidé jsou ti, co tu vedou. Byl jsem s nimi kamarád a vůbec mi nevadilo, že jsou to oni, kdo určují, co se bude dít.

V jeden den mi ale přinesli ukázat takovou různě zašmodrchanou věc. Všude z toho viseli řemínky a lesklo se tam cosi kovového. Uzdečka… Od toho dne jí vídám a nosím na hlavě každý den.
Po tom co mi uzdečku poprvé ukázali, mi začali cpát den co den do huby takovou studenou a kovovou věc, která mi nebyla moc příjemná. Různě jsem mlel jazykem, kousal, snažil si to v hubě nějak urovnat. Ale moc to nešlo, musel jsem si jenom zvyknout.

Když mi lidé dávali za odměnu mé oblíbené jablíčka a mrkve, najednou jsem vůbec nevěděl, jak je jíst. Padalo mi to z huby a já se div nekousl do jazyka.

Nejprve jsme s uzdečkou začali chodit na procházky do lesa, potom, když už si mě i osedlali, jsme začali kopírovat obdélníkové stěny. Byla to pro mě velké změna. Nejdřív jsem se všeho bál, ale teď už mě to docela i baví. Ale jedna věc mě pořád trápí.

Vždycky jsem měl lidi rád, ale teď jim přestávám rozumět.

Rád běhám rychle, zkouším, co si můžu dovolit, občas si vyhodím z kopýtka, ale i tak se snažím vyhovět svému jezdci. Vlastně i kdybych nechtěl, je lepší se snažit, je to méně nepříjemná cesta než vzdorovat.

Ale i když se snažím, čím dál víc mi tlačí udidlem do jazyka, kolikrát mě to bouchne do zubů, a moje koutky? Ztvrdli a jsou na nich maličké stroupky.
Myslím, že když někoho vozím, jsem docela hodný koník, ale někdy něčemu nerozumím a asi něco udělám špatně, a ruka jezdce mi škubne v hubě, tahá mě a tlačí.

Teď už jezdím se svými jezdci často. Naučil jsem se jejich signálům celkem ochotně.
Ochotně? Možná mi jiná cesta ani nezbývala, nevím.

Stále ale nemohu snést začátečníky. Teda alespoň myslím, že to jsou začátečníci.
Když mám běžet rychleji, skáčou mi na zádech, jak pytel brambor a hrozně mi cukají v hubě.
Tak se různě bráním, ale většinou to nemá smysl. Tyhle tréninky nesnáším.

Nicméně naučil jsem se reagovat i tak, aby si jezdec všiml, že se mi něco nelíbí.

Vždycky hodně zvednu hlavu, když mě moc zatahají. Taky často otvírám hubu, když už se to nedá vydržet. Mám jenom jeden jazyk a protože mi na něj někdy až moc dlouho tlačí, občas cítím jak mi modrá, nemůžu moc polykat a tak hodně slintám.

Nejhorší ale je, že když dávám najevo, že se mi něco nelíbí, cpou mi do huby čím dál zákeřnější věci. Někdy mi to úplně páčí hlavu, někdy mě to zase hrozně dloube do patra či do jazyka. Já se fakt snažím pochopit, co po mě chtějí, ale občas to tak bolí, že nemůžu jinak, než vzdorovat. A to ani nemluvím o různých provázcích, kterýma mi občas vyvazují hlavu.

Bojím se, že jednou se prostě zaseknu a už nebudu tak ochotný, jako jsem do teď. Už mě to přestává bavit. Huba mi úplně ztvrdla, žádné jablíčka už stejně nedostávám a hlava mě kolikrát bolí jako blázen.

Snad budu moct někomu ukázat, že jsem stejně šikovný i bez udidla.

Nejste si jisti působením jednotlivých druhů udidel? V nabídce je jich opravdu mnoho a jeden by se v tom mohl ztratit.

Rádi vám poradíme s výběrem vhodného typu udidla nebo třeba i bezudidlové uzdečky. Máme nejširší výběr a zpecializujeme se na ježdění bez udidla (jezdíme tak své koně :).

Pro poradenství pište na anna@cleverhorse.cz